Martina Dokládalová je speciální pedagožkou a zároveň koordinátorkou žákovského parlamentu na základní škole Trávník v Přerově. Důvodem, proč jsme se rozhodli oslovit ji s rozhovorem, bylo, že jako dítě působila na té samé škole několik let jako zástupce své třídy v žákovském parlamentu. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a ona se po vysoké škole vrátila na svou alma mater. Jak vnímala parlament tenkrát a jak ho vnímá teď? Dozvíte se, když budete číst dál. 

Kolik let ti bylo, když jsi byla poprvé zvolena do žákovského parlamentu a jak dlouho jsi tam chodila?

Poprvé jsem byla do žákovského parlamentu zvolena v šesté třídě druhého stupně, zhruba tedy v 11 letech a to společně se svým spolužákem. Volba probíhala formou hlasování, kdy si třída zvolila dva předsedy třídy. V této době se o zapojení prvního stupně do běhu parlamentu teprve přemýšlelo. Naše čestné místo v zastupování třídy nás hrdě provázelo až do přechodu na střední školu.

Co tě tenkrát v parlamentu nejvíce bavilo a co naopak méně?

Na parlamentu mě nejvíce bavily společné schůzky s ostatními zástupci tříd, samotné řešení vyvstalých problémů, naslouchání spolužákům, reagování na jejich dotazy či problémy a především případná komunikaci s dospělými osoby, která byla často potřebná k realizaci větších projektů. Nedá se říct, že by se našlo něco, co by mě bavilo naopak méně. Za zmínku stojí možná jen brzké vstávání z důvodu schůzek začínajících s úderem sedmé hodiny. Pro nás noční sovy bývá tento čas obtížnější, nicméně zápal, motivace a samotné fungování v parlamentu vždy zvítězilo a ranní vstávání bylo nakonec vždy úspěšné.

Jaký projekty si z té doby nejvíce pamatuješ?

Největším projektem, který utkvěl v paměti nejen mně, ale i mým již současným kolegyním, byla úprava prostranství před školou. Ve spolupráci s naším ekotýmem jsme si sami žáci navrhli projekt, který zahrnoval renovaci poničeného betonu a betonových zdí, vysazení zeleně, zabudování herních prvků do země, či místa k posezení. Tento nápad vyvstal z důvodu zpříjemnění pobytu spolužákům a to nejen během volných hodin, ale i v našem volném čase. Tato místa byla do té doby téměř neobyvatelná, nevyužitelná, někdy až díky svému terénu nebezpečná. Kromě samotné tvorby návrhů a konzultací s vedením školy nás čekal největší krok, a to přesvědčení pana primátora našeho města k zainvestování tří miliónů korun do nápadu naší školy. Projekt se podařilo dotáhnout do zdárného a úspěšného konce. Během studia na střední škole jsme byli dokonce pozvání na oficiální otevření prostranství. V současné době je však největší odměnou pozorovat mé žáky, jak zde tráví svůj volný čas.

Do parlamentu ses vrátila po letech v roli koordinátorky. Cítíš, že se poměry v parlamentu změnily? Je přístup dětí je dnes jiný, než byl ten váš?

V parlamentu se za tu dobu změnila převážně organizace. V současné době nejsou děti voleny, nýbrž si mohou svobodně zvolit svou participaci na chodu školy. Změnila se i věková kategorie, konkrétně zařazení i prvního stupně. Náš žákovský parlament tedy může navštěvovat každý žák od první do deváté třídy s chutí a zápalem. Vnímám, že máme spoustu žáků, kteří jsou do věci zapálení a přicházejí s novými inovativními a kreativními nápady, obdobně jako my před léty.

Co Tě nejvíce baví na roli koordinátorky?

V roli koordinátorky mě celkově nejvíce naplňuje přímá práce s dětmi, naslouchání jejich nápadům a vůbec pozorovat jejich myšlenkové pochody během řešení problémů či nápadů. Zajímavé je i sledovat jejich zápal do věci v jejich volném čase a překonávání sebe samých při plnění větší úkolů (např. komunikace s cizími „dospěláky“). Je to vlastně takové pozorování rozkvétání osobností v „přímém přenosu“.

Proč ses rozhodla stát se učitelkou a vrátit se právě na svou školu z dětství?

Jako studentka magisterského poradenství na UPOL byly mé praxe převážně realizované v poradenských zařízeních, speciálních školách, nemocnicích apod. Nicméně v roce 2016 se ruku v ruce s vydáním nové vyhlášky dostavil rozmach speciálních pedagogů v rámci základních škol. Díky tomuto rozšíření působnosti poradenských pracovníku na školách běžného vzdělávacího proudu jsem využila příležitosti realizace praxe v blízkosti svého bydliště a dala tak na nápad své maminky s návratem do své „alma mater“. Troufám si říct, že z důvodu dobrých vztahů z předešlých let, a to i přes vytíženost speciálních pedagogů, nebyla má praxe problémem. Praxe přinesla své ovoce a tehdy ještě jako studentce mi byla nabídnuta pozice speciálního pedagoga, která se později rozrostla o koordinátorku žákovského parlamentu. Aby tedy má odpověď nabyla zadostiučinění, mému navrácení do své bývalé základní školy pomohl nejspíše osud či maminka… :-).

Chodíš k volbám? A jak jsou na tom tvoji vrstevníci? Myslíš, že na účast na volbách může mít vliv i to, že jsi chodila do parlamentu?

Ano, k volbám pravidelně chodím. Troufám si říct, že i vrstevníci, kterými se obklopuji, se aktivně podílejí na volbách a není jim lhostejná situace naší země. Kromě výchovy a vedení rodičů na to může mít určitě vliv i samotné působení v parlamentu, kde jsme byli systematicky vedeni k participaci, diplomacii a zapojování se do chodu společnosti. Nejspíš pak fakt, že jsme si mohli sami zakusit, že i my, jakožto mladí žáci (tedy „malé zrnko v písku“), můžeme změnit důležité věci nejen v náš prospěch.

Tomáš Hazlbauer
12. ledna 2022