Martina Dokládalová je speciální pedagožkou a zároveň koordinátorkou žákovského parlamentu na základní škole Trávník v Přerově. Důvodem, proč jsme se rozhodli oslovit ji s rozhovorem, bylo, že jako dítě působila na té samé škole několik let jako zástupce své třídy v žákovském parlamentu. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a ona se po vysoké škole vrátila na svou alma mater. Jak vnímala parlament tenkrát a jak ho vnímá teď? Dozvíte se, když budete číst dál.
Kolik let ti bylo, když jsi byla poprvé zvolena do žákovského parlamentu a jak dlouho jsi tam chodila?
Poprvé jsem byla do žákovského parlamentu zvolena v šesté třídě druhého stupně, zhruba tedy v 11 letech a to společně se svým spolužákem. Volba probíhala formou hlasování, kdy si třída zvolila dva předsedy třídy. V této době se o zapojení prvního stupně do běhu parlamentu teprve přemýšlelo. Naše čestné místo v zastupování třídy nás hrdě provázelo až do přechodu na střední školu.
Co tě tenkrát v parlamentu nejvíce bavilo a co naopak méně?
Na parlamentu mě nejvíce bavily společné schůzky s ostatními zástupci tříd, samotné řešení vyvstalých problémů, naslouchání spolužákům, reagování na jejich dotazy či problémy a především případná komunikaci s dospělými osoby, která byla často potřebná k realizaci větších projektů. Nedá se říct, že by se našlo něco, co by mě bavilo naopak méně. Za zmínku stojí možná jen brzké vstávání z důvodu schůzek začínajících s úderem sedmé hodiny. Pro nás noční sovy bývá tento čas obtížnější, nicméně zápal, motivace a samotné fungování v parlamentu vždy zvítězilo a ranní vstávání bylo nakonec vždy úspěšné.
Jaký projekty si z té doby nejvíce pamatuješ?
Největším projektem, který utkvěl v paměti nejen mně, ale i mým již současným kolegyním, byla úprava prostranství před školou. Ve spolupráci s naším ekotýmem jsme si sami žáci navrhli projekt, který zahrnoval renovaci poničeného betonu a betonových zdí, vysazení zeleně, zabudování herních prvků do země, či místa k posezení. Tento nápad vyvstal z důvodu zpříjemnění pobytu spolužákům a to nejen během volných hodin, ale i v našem volném čase. Tato místa byla do té doby téměř neobyvatelná, nevyužitelná, někdy až díky svému terénu nebezpečná. Kromě samotné tvorby návrhů a konzultací s vedením školy nás čekal největší krok, a to přesvědčení pana primátora našeho města k zainvestování tří miliónů korun do nápadu naší školy. Projekt se podařilo dotáhnout do zdárného a úspěšného konce. Během studia na střední škole jsme byli dokonce pozvání na oficiální otevření prostranství. V současné době je však největší odměnou pozorovat mé žáky, jak zde tráví svůj volný čas.